VODÁK sport | speciálka na lodě a běžky

I. část, II. část

Po sbalení lodí nakupujeme zásoby a obracíme se na jih. Následujícího dne stavíme stany v kempu u jezera Paxson Lake, na kterém má začít naše poslední vodácké dobrodružství na Aljašce. Z jezera vytéká řeka Gulkana, která byla prohlášena za součást národního systému divokých a scénických řek. Takto zařazené divoké řeky dávají záruku, že jejich břehy ani povodí nejsou dotčené lidskou činností, proudí v nich čistá voda a s výjimkou pěších stezek jsou většinou těžko dostupné.

Popis řeky v outdoorovém průvodci říká, že po překonání jezera nás čeká 70 kilometrů rychle proudící vody s dlouhými úseky s klasifikací II až III. V místě nazvaném Canyon Rapids číhají na vodáky asi půl kilometru dlouhé peřeje za III až IV. Kromě toho se můžeme těšit na pravou divočinu a hojnost ryb.

Večer se připravujeme na zítřejší časné vyplutí. Nafukujeme baraky, jako vždycky převážíme jedno auto do cíle cesty a v registračním místě zapisujeme svůj úmysl splout řeku. Z předchozích zápisů vyplývá, že poslední lodě se vydaly na řeku zhruba před týdnem. Dá se tedy očekávat, že žádná tlačenice nás na vodě nečeká.



Ráno před vyplutím pozorujeme na jezeře tři bobry, jak plavou po vodě, potápí se a opět vynořují. Oblohu tíží olověné mraky, ale neprší. Vyrážíme na jezero a míříme k jeho jihozápadnímu konci. Po šesti kilometrech pádlování přijíždíme k výtoku z jezera, na jehož pravém břehu stojí lovecký srub. V řečišti se objevují balvany a proud se začíná zvolna zrychlovat. Jedeme první a občas si škrtneme o dno. Nad hlavami nám přelétají dva orli bělohlaví. První má krásné bílé peří na hlavě a na ocase. Druhý je zatím celý hnědý. Bílé zabarvení získá až v pěti letech. Po chvíli přistává další orel na smrku na břehu řeky. Manévr se mu však nedaří a s roztaženými křídly klouže asi tři metry po kmeni, než se drápy zachytává.



Zastavuji u břehu a pouštím dopředu obě zkušenější posádky. Vyplouváme za nimi, abychom mohli kopírovat jejich trasu. Ztráta koncentrace se nám však nevyplácí. Najíždíme na placatý kámen schovaný pod vodou, proud natáčí loď napříč, obrací ji dnem vzhůru a nás vyklápí do vody. Okamžitě jak cítím pod nohami dno, chytám loď a otáčím ji. Po pás namočeni nasedáme a trochu otřesení pokračujeme dál. Převlékat se do suchého nemá cenu. Co chvíli můžeme být ve vodě znovu a pak už by nebylo, do čeho se převléct. Dvojková voda trvá pět kilometrů až k soutoku s Middle Fork.



Na břehu stojí starý historický srub a u něj dva lovci. V těchto končinách se za historickou památku považuje všechno, co je starší šedesáti let. Pro Evropana je to trochu divné, ale když uvážíme, že první bílý muž stanul na Aljašce před zhruba dvě stě padesáti lety, zas tak nelogické to není.



Pádlujeme dál. Řeka se trochu uklidňuje. Kamenů v řečišti je stále dostatek, ale bezprostřední nebezpečí nedobrovolné studené koupele už nehrozí. Zastavujeme na oběd. Já s Jiřinou jídlu moc nedáme a snažíme se rozehřát. Běháme po břehu a třeme si prochladlé a necitlivé nohy a hýždě.



Pokračujeme s lepší náladou. Objevuje se dokonce i sluníčko. Pádlujeme s Milanem vepředu, a jaké je naše překvapení, když Čmelda s Maršálem a Mackem, kteří zůstali vzadu, se najednou objevují před námi. Zatímco jsme objížděli dokola dlouhý meandr, dostali se před nás zkratkou, když projeli úzkým průlivem, který jsme považovali za slepé rameno.

Předjíždíme dva rafty, které se nechávají unášet proudem. Jsou to lovci, o čemž svědčí parohy karibu na jedné z lodí.

Už nějakou chvíli pátráme po tábořišti, když Jiřina spatří na vyvýšeném břehu hromádku nachystaných polen. Přistáváme a nad řekou nalézáme ohniště a opodál krásnou loučku pro stany.

Zatímco rozvěšujeme mokré věci na šňůry, hlásí Milan od vody, že Maršál má prvního pstruha. A za chvíli dalšího. Když už tahá čtvrtou rybu, beru prut a uháním k řece. Kus proti proudu si nacházím klidnou tůňku a během půlhodiny jich vytahuji z vody deset.



Celkem jich ten večer chytáme dohromady asi třicet. Pstruzi jsou nakonec jenom dva. Ostatní určujeme podle vysoké hřbetní ploutve jako arctic grayling. Alespoň tak se jmenuje tato třicet až čtyřicet centimetrů dlouhá pstruhovitá ryba na letáku o rybaření na Aljašce. Až doma zjišťujeme, že je to lipan.

Ráno je jasno a teploměr ukazuje -6°C. V polovině září se však tady není čemu divit. Vyrážíme na řeku. Přes mělčinu se brodí stádečko karibu. Moc dobře je však nevidíme, protože přecházejí přímo proti slunci. Po hodině se břehy řeky zužují do úzkého kaňonu. Zastavujeme u břehu. Před námi jsou obávané peřeje Canyon Rapids.

Po břehu vede portáž, a tak začínáme s přenášením bagáže. Pro lodě se chceme vrátit potom. Milan si ale prohlíží řeku, jako by ji snad chtěl sjet. Čmelda o tom také uvažuje. Po důkladné prohlídce je rozhodnuto. Jede se. Milan s Evou na háčku vyrážejí a v peřejích si vedou zkušeně bez jediného zakolísání. Potom se na řeku spouštějí Čmelda s Maršálem. Čekám s foťákem u posledního válce, ale dlouho nejedou. Pak se objevují. Jedou jinou trasou než Milan, přímo na více než metr vysoký stupeň. Mohutným záklonem však toto nepříjemné místo řeší. Teprve dole si všímám, že jsou celí mokří. V půlce peřejí je dostal šikmý válec. Nakonec si Canyon Rapids sjíždíme všichni, ale kormidlovat se odvažují pouze Milan a Čmelda.

Pod peřejemi si dopřáváme přestávku na jídlo a využíváme sluníčka na usušení věcí. Na dalším úseku dlouhém patnáct kilometrů nás podle průvodce čeká dvojková až trojková voda. A opravdu, po nasednutí do lodí nemáme čas ani se rozhlédnout kolem. Voda má slušný spád a řečiště je plné balvanů. Poučeni ze včerejška jedeme v kleče a snažíme se vyhnout všem kamenům, ať už těm které ční nad hladinu nebo číhají pod ní. Po více než hodině souboje s řekou nalézáme pěkné tábořiště.

Opět chytáme několik lipanů a jednoho pěkného pstruha. Večer si je připravujeme na ohni, ale hlavně pečeme ty, které nám zbyly ze včerejška.



Ráno je opět dosti pod nulou a Maršál hlásí, že mu stojí neoprénové boty. Já zase řeším oříšek, jak se dostat do zmrzlých kalhot. Včera při přistávacím manévru jsem totiž neprozřetelně hupnul po zadek do vody, abych dostal loď ke břehu a Jiřinka mohla vystoupit suchou nohou. Jak se dostáváme na vodu, na studící věci rychle zapomínáme. Zbývají nám totiž ještě zhruba tři kilometry divoké vody. Potom se řeka uklidňuje. Ne že by kameny a rychlý proud nás ještě nepotrápily, ale už jsou to jenom jednotlivé úseky, mezi nimiž si vždycky můžeme oddechnout.



Řeka se točí v meandrech a občas se dělí do dvou nebo i tří ramen. V řečišti se objevuje více mělčin a přibývá popadaných stromů. Na jižním obzoru za zubatou obrubou štíhlých smrků se objevuje mohutná zasněžená hora. Je to 3 600 metrů vysoký Mt. Drum v pohoří Wrangel. A postupně se za ní vynořují další ledem pokrytí čtyřtisícoví velikáni.

Na oblázkových naplaveninách míjíme dvě dvojice rybářů s motorovým člunem. Podle nich do Sourdoughu, cíle naší cesty, zbývá už jenom pět mil. Dneska tam ještě neplánujeme dojet, a tak si zastavujeme k přenocování na pěkné kamenité pláži. Jak výborné tábořiště jsme vybrali, se ukazuje navečer, kdy opět chytáme kolem třiceti lipanů. Svoji první rybu v životě si tady chytá také Jířa.



Večer už tradičně trávíme u ohně opékáním ryb na roštu. Kouzelný západ slunce a následující hra barev lemovaná černými siluetami smrků, to je kulisa právě začínající poslední noci na této úžasné aljašské řece. Nezvyklé teplo signalizuje změnu počasí.



Ráno obloha hrozí černými mraky. Rychle balíme a na poslední úsek se vydáváme krátce po deváté. Řeka je klidná a pomalu se točí v dlouhých meandrech. V jednom místě vidíme, že za uzoučkým valem země naše řeka pokračuje. Než se tam však dostaneme, musíme přepádlovat téměř půlkilometrový meandr. Nad vodou se objevuje oblouk transaljašského ropovodu a oznamuje nám konec naší cesty.



Ještě naposled se ohlížíme na řeku. Uplynulé čtyři dny byly od rána do noci nabité krásnými i silnými zážitky. Řeka nám nedala nic zadarmo a po vodácké stránce byla tím nejúžasnějším, co jsme kdy na vodě zažili. Od počátku nás obklopovala opravdová a ryzí divočina, kolem se střídaly neuvěřitelně krásné scenérie a z řeky jsme tahali jednu rybu za druhou. Gulkana byla spolu s národním parkem Denali opravdovým vrcholem naší aljašské výpravy.