Váš prohlížeč nepodporuje nebo má zakázaný JavaScript, proto některé funkce na těchto stránkách nebudou pracovat.
Návod pro přidání těchto stránek mezi důvěryhodné servery (s povoleným JavaScriptem) naleznete zde.

VODÁK sport | speciálka na lodě a běžky

 

Články

Ahoj vodáci, běžkaři,
budeme rádi, když se o své zážitky na vodě či v bílé stopě podělíte s námi. Za každý publikovaný článek s fotkama dostanete od nás dáreček. Napište nám na clanky@vodak-sport.cz

Po aljašských jezerech a řekách II.

7.2.2010 23:46:03     Autor: Radek Kunc
I. část



Následující téměř dva týdny si od vody odpočíváme a pohybujeme se po suchu. Samozřejmě s výjimkami, kdy brodíme řeky nebo se věnujeme chytání lososů. Nejdříve se ve státním parku Chugach vydáváme na tři dny po části Iditarod National Historic Trail, v národním parku Denali zajíždíme pod nejvyšší horu Severní Ameriky Mt. McKinley a nakonec se nedaleko Fairbanksu pouštíme na třídenní hřebenovou túru Chena Dome Trail.















Po návratu z posledního treku stavíme stany na tábořišti u řeky Chena River, jejíž splutí jsme si naplánovali na příští dny. Kousek proti proudu se nad řekou klene most. Nachází se na 49,5 míli silnice Chena Hot Springs Road a směrem od Faibanksu je v pořadí čtvrtý.



Jedno auto převážíme asi 75 kilometrů po proudu řeky k cíli naší cesty. Nemáme k dispozici žádného říčního průvodce, a tak se snažíme určit celkovou délku naší plavby podle silniční mapy. Vhledem k častým meandrům na řece odhadujeme, že nás čeká asi 120 kilometrů.

Na druhý den ráno se bavíme balením věcí do lodních pytlů. Nikdo z nás tuto činnost nepodceňuje, protože nás čeká rychlejší voda. Než věci strčíme do vaků, zabalíme všechno do dvou igelitových pytlů. Zvlášť pečlivě se věnujeme stanům, spacákům a oblečení. Nakonec nafukujeme lodě, přivazujeme bagáž a v poledne spouštíme baraky na řeku.





Je jasný den, slunce svítí a na okolních kopcích zlatavě svítí osiky a topoly. Na vnímání okolní krásy však nemáme moc času. Hned po dvou stech metrech nás v zatáčce proud vody tlačí na padlý kmen. Kláda vyráží Jíře pádlo z ruky, ale ta jej v zápětí opět chytá. Ostatní dvě lodě projíždějí bez kolize. Následuje série dvojkových míst s popadanými nebo nakupenými kládami a stromy. Milan zkušeně prohlíží vodu a určuje trasu. Jedno místo je naplavenými kládami zataraseno úplně, takže lodě musíme přenést. V dalším místě mizí hlavní proud pod změtí padlých stromů a my musíme koníčkovat mělkou boční strouhou. Pár set metrů řeka teče podél silnice a pak se opět noříme do lesa mezi kopce.



Po zhruba patnácti kilometrech boje, aby nás proud nenatlačil na naplavené kmeny nebo do větví spadlých stromů, přijíždíme k třetímu mostu. A hned za mostem pozorujeme, že některé klády zasahující do vody jsou ořezané, možná proto, aby neohrožovaly vodáky. Teď jsme na řece sami, ale v létě je tady asi živěji.
Vpředu jedoucí Milan najíždí na mělčinu a ukazuje nám, že se máme dát vlevo. Nestačíme se však vyhnout větvím padlého smrku, které nás málem shodí do vody. Na břehu stojí srub a téměř vzápětí pocítíme hnilobný puch, jejž s různou intenzitou cítíme ještě pár mil. Zpočátku si myslíme, že se jedná o fekálie vylité do řeky, ale když se to ještě několikrát opakuje, přicházíme na pravou příčinu. To ve větvích nakupených stromů zapáchají uhynulí lososi, kteří se tady zachytili a predátoři je ještě nestačili uklidit.
Proud je stále rychlý, ale řeka se klidní. Máme více času dívat se po okolí. Nad hlavou nám přelétá orel bělohlavý a po chvíli spatřujeme další dva. Po vodě plují morčáci. A další orel sedí nad řekou na špičce smrku.

Podjíždíme druhý a zanedlouho první most. Tady na 39,6 míli se podle stručného popisu v průvodci Aljaškou nachází první nástupní místo na řeku. Asi půl kilometru za ním přistáváme na písčité a oblázkové pláži. Po obhlídce se tady rozhodujeme rozbít tábor na noc.

Pocit z divočiny nám trochu kalí stopy po čtyřkolkách v písku. Přeci jenom to sem ze silnice není daleko.
Ráno nás budí zvuk motoru. Vstáváme a v písku nacházíme kromě pneumatik také čerstvé vlčí stopy. Je chladno a zahříváme se až pádlováním. Řada naplavených kmenů v řece nebo ležících na jejích březích má pravidelně do kulata okousané konce, jasný důkaz práce bobrů. Některé stojící stromy jsou okousané dokola a drží jenom na několika centimetrech uprostřed. Kousek nad našimi hlavami se snáší bělohlavý orel. Další si sedá na holý kmen a posléze přelétá řeku do koruny smrku, odkud si nás shora prohlíží.
Ležící kmen uprostřed řeky nás nahání na mělčinu. Musím do vody a loď přetáhnout na hlubší vodu. Řeka je tady široká asi třicet metrů. Proud je sice stále rychlý, ale hrozících klád je už poskrovnu. Správná navigace a vyhýbání se mělčinám je jediným povyražením.

Míjíme dva označené vodácké přístupy na řeku na 28,6 a 27 silniční míli a za nimi i kemp Rosehip, ve kterém jsme stanovali před túrou Chena Dome Trail. Dívám se na oblázkovou pláž, kde jsem před pěti dny potkal vlka. Stáli jsme proti sobě na vzdálenost asi deseti metrů a dívali se jeden druhému do očí. Nevím, co se vlkovi honilo v hlavě, ale já jsem měl pocit, že se na mě dívá inteligentní tvor, uvědomující si svoji převahu a sílu. Po půlminutě se vlk otočil a důstojně odběhl.

Asi kilometr za kempem přistáváme na oblázkové pláži a stavíme stany. Překvapuje nás prudký déšť, ale po dvaceti minutách je po něm.

V písku je otisknuto mnoho losích stop. Na mysl nám přicházejí všechna varování o tom, že los je nebezpečné zvíře, které má na svědomí více lidských životů než grizzly. Tento král severských lesů je znám svojí mrzoutskou a nevyzpytatelnou povahou, nerad ustupuje ze svého teritoria a své oběti obvykle rozdupá předními kopyty.

Když se navečer procházíme po břehu a hledáme pěkné kameny, u protějšího břehu hlasitě žbluňkne do vody velký kámen. Díváme se po sobě, kdo z nás ho tam mohl hodit. Další plácnutí vše vysvětlí. Není to kámen ale bobr, který plácnutím ocasu varuje ostatní před nebezpečím.

Ráno vstáváme do zimy. Ale jasná obloha a ranní chladno už patří v první polovině září na Aljašce k sobě. Vyrážíme na vodu a zanedlouho fotíme orla bělohlavého, jak sedí na vršku suchého stromu. Na pravém břehu občas míjíme nějakou chatu nebo srub. Řeka je široká a klidná. O naší rychlosti už nerozhodují vodácké dovednosti v technických úsecích, ale síla paží. Jako vítané zpestření se nám nabízí zúžení řeky a pár rychlých zatáček s padlými kmeny. Pak se řeka opět klidní a začíná se točit v meandrech. Kolem řeky rostou vysoké smrky a nad vodou přelétávají orli. Napravo stojí něco jako trampská srubová osada. Jeden ze srubů podemlela voda a nahnutý už částečně stojí ve vodě.

Následuje rychlejší pasáž a po ní zase klidná voda. Z pahýlu stromu nás pozoruje další orel. Na řece je jich tolik, že jsme si na jejich přítomnost už trochu zvykli. Zastavujeme na oběd. Na pláži leží mrtvý královský losos. Postrkuji ho do vody a posílám na poslední pouť. Třeba dopluje do Yukonu a jím až do Tichého oceánu.

Řeka je široká místy čtyřicet nebo i padesát metrů. Proudí klidně ale stále poměrně svižně a podle ubíhajícího břehu odhadujeme její rychlost na šest až osm kilometrů za hodinu. Předjíždí nás dvojice lovců v motorovém člunu, na jehož přídi trůní hlava uloveného losa s mohutným parožím.

Asi míli už pozorujeme, že břehy rovnoměrně pokrývají tmavé balvany a řeka vypadá jako regulovaná. Za zatáčkou se vše vysvětluje. Přes vodu se klene betonová hráz. Nyní má zdvižená stavidla, aby lodě mohly proplout. S příchodem jarního tání se však stavidla zavřou a masa vod, která by mohla zaplavit po proudu ležící Fairbanks, se rozlije do okolních lesů.

Za hrází se už začínáme poohlížet po vhodném místě na táboření. Zastavujeme u místa, kde se na vodu spouštějí motorové čluny. Noc bychom ale rádi strávili v divočině, a proto ještě pádlujeme dál. Přijíždíme k místu, které vypadá, jakoby se tady řeka dělila na tři ramena. Je to ovšem jenom zdání. Ve skutečnosti řeka protrhla úzký val země a zkrátila si meandr. Na následující štěrkové naplavenině bychom snad naše čtyři stany vměstnali, ale není to ono. Nakonec nacházíme pěkné a prostorné místo na travnaté cestě ústící do vody.

Ráno vyjíždíme za mírného deště, ale ten postupně ustává. Na vodě plavou hejna kachen. Už od včerejška vidíme kolem vody stále víc srubů nebo chat a setkání s motorovými čluny jsou stále častější. Jak se blížíme k Fairbanksu, pocit divočiny se vytrácí.

Řeka je široká a hladina klidná, ale naštěstí stále ještě slušně teče. Projíždíme jeden meandr za druhým a snažíme se držet v nejrychlejším proudu. Na březích přibývá obytných domů. Konečně se objevuje známá louka s parkovištěm a most přes řeku. Jsme v cíli naší plavby.

Chena River se nám nejvíce líbila první dva dny. Voda na horním toku byla divoká a nedala nám nic zadarmo.
Z řeky se otvíraly výhledy na okolní kopce, a i když v některých místech nebylo k silnici daleko, kolem vládla pravá divočina. Třetí den byl také pěkný. Projížděli jsme nedotčenými lesy dál od silnice a mohli pozorovat život v přírodě. Poslední den pod hrází bychom si už příště asi odpustili. Řeka byla sice stále pěkná, ale známky přibývající civilizace nebyly tím, za čím jsme na Aljašku přijeli.

Pokračování ...









clanky2.gif
 
vodácký bazar vodácké noviny pyranha.cz  mapa serveru