VODÁK sport | speciálka na lodě a běžky

Poslední noc před vyplutím jsme přespali na nasedacím místě u silničního mostu a hned od rána začali nabalovat materiál do vodotěsných loďáků, skládali a nafukovali jsme rafty, vyvazovali síťě na následné uchycení nákladu a dochystávali další drobnosti.

Zatímco my jsme chystali a balili, Matěj svezl auto s nepotřebnýma věcma dolů do Strahanu, což je přístavní městečko u moře, kam by nás za deset dní měla dovéz jachta, která nás vyzvedne za soutokem Franklin river s Gordon.

Žalostně málo vody

Kolem třetí odpoledne dorazil stopem zpět k nám, zapsali jsme se do knihy vodáků, kteří se na Franklin vydávají a mohli jsme vyrazit. Tuto „registrační knihu“ pravidelně kontrolují místní správci parku a kdyby se výprava dole neobjevila ani po delší době, než zapsala předpokládaný konec plavby, nejspíš by začala záchranná akce a pátrání, co se děje.

My pro případ jakéhokoli průšvihu vezli ještě zařízení zvané EPIRB, což je GPSka, která po aktivaci odešle nouzvý signál se svou polohou a spustí se tím záchranná akce. To bylo jediné naše možné spojení s civilizací…



Vody jsme měli opravdu žalostně málo, ale podle poznámek a zápisek kamarádů a jiných výprav jsou první dny kombinované s pěší turistikou s raftama. Hned za zatáčkou nevinně vypadajícího potůčku zvaného Colingwood river začalo přetahování raftů přes mělčiny, přes kameny a přes první peřeje. A takhle jsme pomalu postupovali dál a dál do nitra nedotčené tasmanské přirody.

Kluzké kameny nám tahání přibližně třistakilových naložených raftů úplně neusnadňovali, bylo potřeba dávat pozor, abychom těžkým raftem někoho neschodili, nešoupli si ho na nohu, neuklouzli a nezlámali si něco, protože jakákoli zlomenina by znamenala dost velký problém.

Bivak na soutoku s Franklin river

V půl sedmé jsme konečně dorazili na soutok s Franklin, což je také první místo, kde se dá bivakovat. Místa, kde je možné přespat , tu v podstatě „diktují“, odkud kam se pojede, protože vylézt na břeh a lehnout si alespoň na relativně rovnou zem je na většině úseků dost problém. Většinou je všude okolo neprostupný prales nebo skály. Ujeli jsme jen 4 km, ale vzhledem k tomu kolik bylo hodin, jsme se rozhodli přespat zde. I když původní plán byl dojet první den dál.

Vyložili jsme rafty, prázdné jsme je opřeli proti sobě o pádla, přes ně natáhli plachtu a to byla naše kuchyň a pro část lidí i místo na spaní. Depresivní zatažená obloha na optimismu nikomu nepřidávala, ale opakovali jsme si větu kamaráda, který zde už byl „první dny je to děsná jebačka po kamenech a budete mít chuť to zabalit, ale pak se to zlepší a rozhodně to zato stojí“. Soutok s Franklin je poslední místo, odkud se dá ještě celkem rozumě dostat k silnici.



Večer začalo pršet a všichni jsme poměrně brzy usnuli. Pouhé 4 kilometry za námi a jsme stahaný jak psi, jak tohle bude pokračovat dál?

Déšť nám pomohl!

Ráno nám déšť připravil příjemné překvapení. Stoupla nám voda o 30 cm! To byla skvělá zpráva, to by nám mohlo na druhý den dost pomoci. Na druhou stranu pokud by to mělo takhle stoupat dál, tak za dva dny už to bude nesjízdné a budeme muset někde v soutěsce čekat, až voda zase opadne.

Jelo se opravdu podstatně lépe, peřejnaté úseky a stupně se střídaly s úplně klidnou vodou a hluboká údolí se skalnatými soutěskami. Kolem poledne se začala i obloha vyjasňovat a začalo se probojovávat ven i slunce. Což je prý na tento národní park celkem netradiční počasí. Franklin je známá zimou a ošklivým počasím.

Nasty Notch, cesta do pekel

Překonáváme první těžší místa. Dost častou překážkou v peřejích byly napadané stromy. Mají zde tak těžké dřevo, že neplave, prostě jak spadne do vody, tak tam už bude ležet na věky, protože tyto místní velikání ani netrouchnivý.



V odpoledních hodinách jsme dojeli k místu zvanému Nasty Notch, kde všechna voda v řece padá do jakéhosi skalnatého lavóru. Prostě do díry, ze které cesta ven po hladině nevede. Řeka vytéká někde spodem pod kameny. Sifonů na řekách už jsem viděl docela hodně, ale takhle velký, jasný a nebezpečný asi ještě ne.



Rafty jsme opatrně přetáhli po pravém břehu přes kameny dolů pod tuto kamennou hráz. Je to zvláštní pocit, stát na kluzké skále nad takovýmto místem a vědět, že pokud bych uklouzl při tahání těžkého raftu a spadl do vody, nejspíš už mi nikdo nepomůže. Nevinný potůček, na který jsme včera nasedli, nám pomalu začal ukazovat svou pravou tvář. Tvář nespoutaného živlu v divočině, po kterém vede cesta pouze vpřed a nikam jinam.

Kousek za tímto místem jsme dojeli na dnešní bivakovací místo, nazvané jednou z prvních expedic v roce 1976 „Irenabyss“. Druhý den jsme ujeli 16 km a nálada oproti prvnímu dni byla podstatně lepší, svítilo slunce, měli jsme lepší vodní stav a řeka pomalu začínala naplňovat naše očekávání.

Ahoj zase příští týden v dalším pokračování!

Další exkluzivní fotografie a podrobnější deníček vždy doplněný zajímavým infem o zvířatech, zemi, historii, řece… čtěte každé úterý a čtvrtek na h2omaniaks.com.

Text a foto: Tomáš Mähring, H2Omaniaks production